Zjednodušeně řečeno: pokud jsou pravidla dohodnutá předem a transakce proběhne sama od sebe ve chvíli, kdy obě strany splní podmínky, na kterých se v rámci těchto pravidel dohodly, mluvíme o „chytrých kontraktech“, tedy o smart kontraktech. Mají vlastní transakční logiku a fungují na principu „když se stane tohle, stane se tamto“. Díky tomu není potřeba žádná třetí strana. Celý proces běží a smlouva se uzavírá na základě důvěry. A právě ta je pro obě strany zásadní, protože obě mají naprosto rovné podmínky – ani jedna z nich nemůže tu druhou nijak převálcovat. Právě proto je to smlouva postavená na důvěře.
Kdy vznikl
S myšlenkou chytrého kontraktu přišel poprvé Nick Szabo v roce 1993. Kvůli ní a kvůli konceptu Bit Gold ho někteří lidé považují za Satoshiho Nakamota.
Když chceme o chytrých kontraktech a jejich využití říct něco podrobnějšího, nesmíme opomenout Vitalika Buterina, zakladatele platformy Ethereum. Buterin je přesvědčený, že blockchain nemá sloužit jen kryptoměnám, ale nejrůznějším dalším úlohám. Když vývojáři v systému vytvoří kontrakt, který může běžet kdekoli na světě, jsou za to odměněni kryptoměnou zvanou „ether“. Za používání chytrých kontraktů uživatelé etherem naopak platí. Čím efektivněji vývojáři kontrakty napíší, tím méně etheru se systému odvede.
Jak chytré kontrakty fungují
Nejprve se určí komodity, tedy produkt nebo produkty, které mají při naplnění smlouvy hodnotu.
Podmínky smlouvy se oboustranně stanoví a převedou do kódu.
Komodity i podmínky se zapíší jako nový blok do trvalého a neměnného blockchainu.
Jakmile obě strany podmínky smlouvy splní, kontrakt se provede.
Převod komodity určené na začátku proběhne přesně podle podmínek uvedených v chytrém kontraktu.